„Na předobjednávku. Předpokládaná expedice...“ je zobrazeno u produktů, které jsou na cestě. Vidíme velkou poptávku a tak jsme ti chtěli dát možnost si oblíbený kus předobjednat a mít garanci dodání.

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáš žádné zboží.

Doprava zdarma od 500 Kč

30 dní na vrácení

Dušan Kříž v novém snb movie, Two Vans No Plans, od Rusty Toothbrush

20/9/2021 | Horsefeathers / Renata

Dušan je profesionální snowboarder a mentální kouč. Je jeden z mála Čechů, kteří se dostali na světovou úroveň ve freestyle snowboardingu. Je členem známé filmové produkce Rusty Toothbrush, s nimiž aktuálně natočil nový film s názvem Two Vans No Plans, který je už online a můžeš si ho zkouknout v tomto článku. S Dušanem jsme se bavili o zmíněném filmu, o tom, jak se dostal od závodního lyžování k točení snowboardových filmů a také o jeho druhé profesi, o mentálním koučinku.


Two Vans No Plans full movie

Dušan Kříž

Ahoj Dušane, jak se máš? Jaké jsi měl léto?

Musím říci, že se mám fakt super a léto jsem měl ještě lépší. Strávil jsem měsíc a půl na horách, na sněhu, což bylo naprosto úžasné. Ve Francii, Švýcarsku a Itálii jsme už měli první premiéry našeho nového filmu Two Vans No Plans. V Zermattu jsme natočili nějaké nové edity, což bylo také super. Připravoval jsem se na další sezónu, hodně jsem trénoval a trávil jsem čas s kamarády, které jsem celou předešlou zimu neviděl.

Jak ses vlastně dostal ke snowboardingu? Pocházíš z lyžařské rodiny, tvá mamka dokonce vyhrála bronzovou medaili na Olympiádě v Sarajevu, tvá sestra se zúčastnila dvou Olympiád a tys rovněž nejdříve soutěžil v lyžování.

Jako pětiletý jsem si listoval katalog ski a snowboard vybavení, které moji rodiče distribuovali v Čechách a na Slovensku a viděl jsem tam tu "jednu lyži". Vůbec jsem nevěděl, co to je, ale líbilo se mi to. Nikdo z rodiny však na snowboardu nejezdil, tak jsem se to musel naučit sám. Od té doby jsem ve volném čase mezi tréninky jezdil na desce. Když jsem měl asi 10 let, poprvé jsem se rozhodl, že lyže vyměním za snowboard na celý den. Šel jsem do snowparku, kde jsem zkoušel bedny a zábradlí. Asi ve třinácti jsem tam potkal Zdeňka Volecha, trenéra BSS School ve Špindlu, v jehož týmu tehdy byl například Ben Cristovao, Láďa Polívka, Ester Ledecká, Jonáš Ledecký a Martinka Němcová. Dostal jsem se do toho týmu a tehdy mi Zdenda řekl, že kdybych snowboardu věnoval stejný čas jako lyžím, mohl bych být tam, kde tehdy Shaun White. Asi si s tím Shaunem ze mě dělal prdel, ale já jsem se toho chytil a řekl jsem mu, že bych do toho šel. Horší bylo říci mámě, že už nechci lyžovat, ale snowboardovat. Měl jsem z toho obrovský strach, ale její odpověď byla, že dobře, ale ať to dělám na co nejlepší úrovni, jak dokážu. Takže jsem přešel z lyží na snowboard a začal jsem to dělat naplno. Stejně jako dříve lyže.

Takže tvoji rodiče nebyli zklamaní, že opouštíš 4 hrany a přecházíš na snowboard?

Ne, zklamaní nebyli, dnes to vnímám tak, že jejich vizí bylo naučit nás lásce k horám, přírodě a sportu jako takovému. A když viděli náš poslední film, sami mi řekli, že je to pro ně neskutečné, protože dělám to, na co se oni kdysi dívali s otevřenými ústy, když jim v rámci jejich byznysu ukazovali reklamní materiály s obdobnými videy. Takže doufám, že jsem trochu splnil jejich očekávání, kvli kterým nás k tomu vedli.

Na snowboardu si tedy začal hned jezdit na soutěže? Závodil jsi ve slopstyle?

Jak jsem zmiňoval, přidal jsem se do týmu Zdeňka Volecha a začal jsem s nimi jezdit na soutěže téměř okamžitě. Byl to slopestyle a bylo běžné, že na startovce bylo každý víkend i 50 - 60 lidí. Já jsem vlastně ani nevěděl, jak ten snowboarding dělat jinak. Přešel jsem ze soutěžního lyžařského prostředí do snowboardového, tak jsem automaticky začal také jezdit závody. Nevěděl jsem, že to můžu dělat i jinak. A celé to vedlo k tomu, že jsem na soutěže jezdil víc a víc, až jsem se nakonec dostal do bodu, kde jsem řešil pouze to, kam pojedeme na závody, či zda na to budu mít peníze, kolik potřebuji bodů, abych se dostal na další závod a tak dokola. Takže jsem se paradoxně dostal do úplně stejného cyklu jako při lyžování.

 

Kdy nastal ten bod, kdy sis řekl, že už bylo dost soutěžení, chtěls to vzít z jiného konce a začít se zaměřovat na to, že budeš točit snowboardová videa?

Ta myšlenka tam byla dlouho. Celou dobu jsem věděl, že v budoucnu chci točit, ale stále jsem měl v sobě představu toho, že chci jet na Olympiádu. Bylo by to hezké poděkování rodičům za to, co do mě časově i finančně investovali, ale zároveň i já sám jsem tam chtěl jet, protože mamka i ségra tam byly. Ale v mé poslední soutěžní sezóně, kdy jsem se o Olympiádu snažil, a kdy jsem pro to udělal úplné maximum, nastalo nějaké nedorozumění. Myslel jsem si, že jsem si vyjel spot na Světový pohár, ale nakonec se ukázalo, že ne. Bylo to něco, co jsem já sám už nedokázal ovlivnit. Mezitím jsem začal spolupracovat s mentálním koučem, a když jsme rozebírali to, že jsem z toho smutný a podobně, položil mi jednu základní otázku. Tou bylo, proč jsem začal dělat snowboarding. A to mě hodilo zpět do pozice 13 letého chlapce, který se rozhodoval, zda má lyžovat nebo jezdit na snowboardu. Připomnělo mi to, že jsem se rozhodl pro snowboard, protože jsem chtěl mít svobodu, bavit se tím, být v horách s kámošema a točit videa. Najednou jsem byl opět v kruhu bodů, čísel a strategií a snowboarding se mi tím začal znechucovat. Uvědomil jsem si, že pokud ten sport chci dělat dál a mít ho rád, toto musí skončit. Takže jsem v roce 2016 ukončil svou soutěžní kariéru. Pár měsíců na to se mi ozval Marty Večerka z Freeride.cz, že se bude točit nový český film, Never Too Late Movie a jestli bych chtěl být součástí. Přišlo to jako na zavolání a asi ne náhodou.

V Never Too Late Movie jsi měl svůj první part, když ses rozhodl, že přestaneš soutěžit a začneš točit videa. A hned jsi tam dostal i ender.

Ano, jak říkáš, byl to můj první part a já jsem věděl, že pokud se mám ukázat, tak nyní. Hlavně jsem k točení přecházel ze soutěžní sezóny, kdy jsem byl ve strašně dobrém rozpoložení. Měl jsem mentálního kouče i kondičního trenéra, takže přípravu jsem měl na 100%. Do Never Too Late Movie jsem tedy šel s mindsetem, že tam ze sebe vydám všechno. Protože pokud v tom chci pokračovat, tak musím. A naštěstí to dopadlo dobře, vyjel jsem si tam ender, který mě pak zase navedl dále.

 

Tvůj další part byl ve filmu Poveri Noi od Rusty Toothbrush a opět jsi tam měl ender. Můžeš nám k tomu říct víc?

Bylo to tak, že během natáčení Never Too Late Movie mě oslovil na spolupráci právě Horsefeathers, za který jsem začal jezdit. A v rámci toho jsem byl pozván na jeden Sales meeting na Monínci, kde shodou okolností byli i kluci z Rusty Toothbrush. Byl tam postaven snowpark, super jsme si tam pojezdili a pak jsme s klukama jen tak kecali o překážkách, a oni se zmínili, že by bylo super, kdybych s nimi něco natočil. Ono to vlastně funguje tak, že místo v tom filmu jezdci musí zaplatit značka, za kterou jezdí, protože produkce také z něčeho musí žít. Takže když mi z Horsefeathers oznámili, že mi to zaplatí, nebylo o čem přemýšlet. Okamžitě jsem souhlasil, a v únoru 2018 jsem s klukama z Rusty Toothbrush začal natáčet svůj druhý videopart do filmu Poveri Noi, kde jsem opět dostal ender, za což jsem mega vděčný.

Přejděme k hlavnímu tématu tohoto rozhovoru. Letos vyšel nový film z dílny Rusty Toothbursh - Two Vans No Plans, ve kterém máš opět svůj part. Konceptem tohoto filmu je, že jste nabalili dvě dodávky a vyrazili na roadtrip po Itálii. Jaké to bylo?

Celé to vymyslel Alex z Rusty Toothbrush. On v té době už v dodávce bydlel i se svou přítelkyní a říkal, že má vizi, že si všichni koupíme obytňáky, budeme v nich jezdit po horách a točit. A tak kvůli tomuto projektu koupil i druhou dodávku, z roku 1984. A to už vlastně začalo psát celý příběh toho filmu tak nějak samo. Přes čtyři měsíce jsme bydleli ve dvou obytňácích, za každého počasí, i v - 20°C. A bylo to skvělé. Žít v dodávce je zaručený recept na zážitky. Už to nebylo jen o tom, že jsme přijeli někam na hory, ubytovali se v penzionu a jezdili. Bylo to už i o tom, že nestartuje auto, je zapotřebí to opravit, abychom se dostali z pod lavinového kopce a podobné storky. Prostě najednou je člověk více přítomen v tom životě, než když tam jede "vyloženě jako profík" a má všechno zařízené. Byla v tom obrovská svoboda, ale zároveň jsme se museli obrnit dávkou trpělivosti, když se věci nevyvíjely tak, jak jsme chtěli.

K tomu jedna praktická otázka, bydlet v zimě tak dlouho v dodávce, muselo se stávat, že jsi šel jezdit v mokrých věcech, ne? To ti prostě neuschne, nebo jak to bylo?

Základem úspěchu je mít kvalitní technické oblečení a hlavně v dostatečném množství. Stalo se mi to jen jednou nebo dvakrát, že bych ráno lezl do mokrých věcí, jinak jsem, zaplať pánbůh, měl všechno relativně suché. Například v backcountry jsem měl s sebou vždy dvoje oblečení. Jedno se sušilo a ve druhém jsem jezdil. Je to prostě o přípravě.

 

Máš z tohoto natáčení nějakou pikantnost nebo něco zajímavého/vtipného, co můžeš prozradit?

Těch zážitků bylo strašně moc. Například, když mi v serpentinách na dodávce prasklo spojkové lanko a musel jsem na dvojku pomaličku sjíždět ty serpentiny a nějak se dostat na místo, kde jsme kempovali, a které bylo vzdálené tak 4 - 5 kilometrů. Na křižovatce jsem se jen modlil, aby tam nejela nějaká auta, no a když jsem přijel na to parkoviště, kde už kluci s druhou dodávkou byli, zjistil jsem, že nemám kde zastavit, neboť celé parkoviště bylo plné. Tak jsem tam tedy začal kroužit dokola, troubit a křičet, že nemám spojku, ať to přeparkují. Oni vyběhli z karavanu, stáli tam a drželi se za břicha smíchy, zatímco já jsem dál kroužil kolem parkoviště bez spojky na druhém převodu. Tehdy jsem to auto proklínal, haha. Nebo když jsem během natáčení viděl vlky tak na 500 metrů. To byl neskutečný zážitek. Stavěl jsem skok v backcountry a byl jsem tam úplně sám. Kluci zrovna něco vyřizovali mimo resort. Nejdříve jsem z toho byl totálně nadšený, ale během pěti sekund se radost změnila na upřímný strach. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože mi došlo, že jsem tam úplně sám a pokud jsou ti vlci hladoví, tak asi nejsem v nejlepší pozici. Okamžitě jsem si lehl a v tichosti je pozoroval.

Jsi tu živý a zdravý, takže story s vlky dopadla asi dobře, haha. Nebudeme už více prozrazovat o samotném filmu, neboť premiéry v Česku a na Slovensku teprve budou, takže zbývá možná už jen vzkázat lidem, že se mají na co těšit, a aby přišli na některou z premiér. Chceš k tomu ještě něco dodat?

Asi jen to, že první premiéra bude 24. září v Kasárnách Karlín v Praze, kde to bude v rámci Freeski & SNB Premiere night, kterou organizují kluci z tupých hran. A druhá premiéra bude 6. října v Hangairu v Bratislavě. Takže určitě doražte a můžeme si pokecat o filmu a o čemkoliv jiném. Rád vás tam všechny uvidím.

Na závěr bych chtěla ještě přejít k tobě, k tomu, čemu se momentálně věnuješ - mentálnímu koučinku. Můžeš nám ve zkratce říct, co to vlastně je?

Mentální koučink je technika komunikace, pomocí které lidem pomáhám dostat se k jejich cílům, snům a vizím. Mnoho lidí si to zaměňuje s mentoringem, ale ten vypadá tak, že někdo zkušený nebo znalý z určitého oboru radí tomu dotyčnému, co má dělat, vyloženě mu předává znalosti. Na rozdíl od toho při koučinku já neříkám nikomu, co má nebo nemá dělat. Je to vlastně rozhovor postavený na otázkách a já tomu člověku pomáhám přijít na ta řešení sám. Protože každý člověk zná svůj život nejlépe. Koučink napomáhá k tomu, abychom v tom neměli zmatek, abychom se dokázali na věci podívat z jiného úhlu a upřesnit si, co je důležité udělat, jak to udělat a hlavně kdy to udělat. Já vždycky říkám, že koučink pomáhá lidem vědomě rozhodovat o svém životě a nejednat v autopilotovi, v naučených mentálních vzorcích, ve kterých nemusíme nějak extra přemýšlet a děláme rozhodnutí, která jsou pro náš mozek pohodlná. Koučink pomáhá vystoupit z této komfortní zóny a jít vědomě dělat ty věci, které jsme vždy dělat chtěli. Mě to k tomu přitáhlo ve chvíli, kdy jsem sám spolupracoval s mentálním koučem a pomohlo mi to zjistit, že máme možnost volby a je pouze na nás, zda něco chceme nebo nechceme. Takže jsem dokončil studium mentálního koučinku a nyní začínám spolupracovat s různými lidmi a organizacemi. Přivedl mě k tomu právě snowboarding, a jsou to dvě věci, které mě neskutečně baví a které se nějak vzájemně propojují.

 

Zní to zajímavě, můžeš nám říct, jak se dá k tobě dostat, pokud by někdo chtěl vyzkoušet sezení s mentálním koučem? A jak to na těch sezeních pak vypadá?

Začal bych tím, že většina koučů, včetně mě, dává první sezení zdarma. Je to kvůli tomu, aby si to každý vyzkoušel. Pokud by mě někdo chtěl oslovit, tak na mé webové stránce www.dusankriz.cz, mám své kontaktní údaje. Sezení vypadají tak, že si zavoláme a povedeme spolu rozhovor. Čím více bude ten rozhovor otevřený a důvěrný, tím rychleji je tam možnost nějakého úspěchu. Ale zároveň paradoxně já absolutně nepotřebuji znát téma toho problému. Když si člověk pojmenuje to, co řeší například jako Voldemort, a bude to tak nazývat, tak se s ním budu bavit o Voldemortovi. Důležité je, že vy sami budete vědět, co pro vás to slovo znamená. Kdybych měl popsat, co se na těch sezeních děje, tak je to to, že si člověk nově programuje hlavu na věci, které chtěl vždy dělat. Vytváří si nové mentální vzorce, které se pak už jen trénují. Každopádně, ještě bych chtěl zdůraznit, že se nejedná o terapii. Rozdíl mezi koučinkem a psychoterapií je, že v psychoterapii se dost řeší minulost člověka a otevírají se složitější procesy, které jsou například zakódované v něčem, o čem ani nevíme. Na rozdíl od toho koučink řeší přítomnost a budoucnost, vychází z pozitivní psychologie. Takže je důležité neplést si to s terapií. I když mnoho lidí by řeklo, že to terapeutické účinky má. Už jen způsob toho rozhovoru je pro člověka jiný a svým způsobem dost terapeutický tím, že si může vyložit karty na stůl.

Sleduj Dušana na Instagramu: https://www.instagram.com/dusankriz/

DUŠANŮV VÝBER

Rozhovor si můžeš poslechnout také ve formě podcastu