Akce na trenky a ponožky 3+1 ZDARMA. Vybírej ze široké nabídky a v košíku použij kód 3+1.

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáš žádné zboží.

Doprava zdarma od 500 Kč

30 dní na vrácení

Richard "Gaspi" Gasperotti: Nejvíce mě baví adventure freeriding ve volné přírodě

5/7/2022 | Horsefeathers / Renča

Richard „Gaspi“ Gasperotti je legendární český freeride biker. Mimo jiné, 4x startoval na nejtěžší MTB freeridové soutěži RedBull Rampage v americkém Utahu a 5x se zúčastnil akce Crankworx ve Whistleru. Sjel tři aktivní sopky a s bikem procestoval svět v rámci svého projektu Zam. Před dvaceti lety byl jedním z prvních členů Horsefeathers bike týmu a my jsme nesmírně rádi, že ho po tolika letech můžeme v týmu opět přivítat.


Tvé celé jméno je Richard Gasperotti. To nezní jako standardní české jméno. Odkud jsi k němu přišel? Kde máš kořeny?

Můj děda přijel do Čech během druhé světové války z Itálie. Oženil se tady, vzal si babičku, která točila černobílé filmy pro Buriana a od té doby to jméno brousí po českých polích, loukách a hájích. Ale já jsem čistokrevný Čech, jsem český rodák, ale nosím v sobě trošku té italské krve.

 

Pojďme přejít rovnou k bikování. Jak dlouho se tomu už věnuješ? Kdy jsi začal a co tě k tomu dovedlo?

Začalo to někdy v devátém roce mého života, když mě k tomu přivedl můj otec. Jezdili jsme tehdy ještě za svaz na takových těch těžkých bikrosových kolech. Potom po revoluci přišla horská kola, která tehdy ještě nikdo neznal. Přijely z Ameriky po pádu komunismu. Mně se to zalíbilo a od té doby jezdím na horském kole, ať už cross-country nebo další MTB disciplíny. Už tomu bude 36 let.

 

A s kterou bike disciplínou se nejvíc ztotožňuješ?

Přes freeriding jsem se dostal k něčemu takovému, co nazývám "adventure vyhledávač zajímavých míst a zajímavých spotů“. Dalo by se to nazvat i "adventure freerider ve volné přírodě“. To mě baví nejvíc. Samozřejmě, nepustím se dolů z kopce jen tak, aniž bych si zkontroloval, jestli tam není něco nebezpečného. Nejsem úplný šílenec. Ale tohle je pro mě ten ryzí freeriding, takový ten adventure freeriding v tom, že jsem někde v divočině a vylezu na nějaký kopec, který pak sjíždím.

Kdy ve tvém bikovém působení nastal moment, kdy sis uvědomil, že tohle nemusí být už jen hobby, ale můžeš si kolem toho vystavět celou kariéru?

Já jsem vedle ježdění vždycky pracoval – mechanik pro měřící přístroje a zařízení. Potom jsem začal pracovat pro distribuci Dakine pro Česko a Slovensko, takže úplně jiná branže. Stále jsem však bikoval, odcestoval jsem do Kanady a tam mě kluci přemluvili k tomu, abych zkusil udělat nějaké bike kempy, protože u nás tehdy nic takového nefungovalo. A tak jsem v roce 2009 rozjel vlnu bikových kempů. Udělali jsme si také akreditaci pro výuku instruktorů cykloturistiky, abychom to měli oficiálně. Hned první kemp byl s helikoptérami v Kanadě. Další kempy byly například v Maroku, Rumunsku atd., ale soustředili jsme se hlavně na Českou republiku, na začínající bikery. Bikování se pomalu rozmáhalo, takže to bylo opravdu super. Dnes se už soustředím víc na individuální koučink, zlepšování techniky jízdy a podobně. Ale dalo by se říci, že v roce 2009 nastal ten zlom, kdy jsem skončil s normální prací a zaměřil jsem se na zmíněné bike kempy. Kromě toho jsem v zimě ještě tetoval u kamaráda ve studiu. Pak se to však s bike aktivitami začalo nabalovat a dnes si tetuju akorát tak sám na nohy, protože to prostě už nestíhám.

Ty jsi před dvaceti lety patřil do Horsefeathers bike týmu. V HF dresu si startoval na jednom ze svých čtyř startů na RedBull Rampage v Utahu. Jaké to bylo, být v HF bike týmu před takovou dobou?

Je to už možná i 22 let. Na začátku byl v HF bike sekci jeden dres a něco jako board šortky. Pak přišla nějaká trička s nápisem HF 89' a také silonová tílka. Takže v tom jsme tehdy bikovali. Hanuše, Pavla a ostatní kluky z HF jsem znal a bral je jako kámoše a proto mě velmi mrzelo, když jsem musel naši spolupráci ukončit kvůli jiným značkám, pro které jsem tehdy pracoval. Ale nemohl jsem sedět jedním zadkem na dvou židlích. Takže jsem měl radost, když mě letos opět oslovili ke spolupráci. Pro mě, v mých 45 letech, to neberu jako sponzoring, vždy to beru jako spolupráci, protože to není jen o tom, že ti někdo platí nebo dává věci za to, že jsi hezký. Za tu značku musíš dýchat, musíš pro ni vytvářet obsah a spolupracovat na vývoji nových produktů. Prostě musíš být tím ozubeným kolečkem v systému a posouvat tu značku dál.

"Za značku, s kterou spolupracuješ, musíš dýchat, musíš pro ni vytvářet obsah a spolupracovat na vývoji nových produktů. Prostě musíš být tím ozubeným kolečkem v systému a posouvat tu značku dál."

Na známé freeridové soutěži RedBull Rampage si startoval 4x a byl jsi vlastně prvním evropským riderem, kterého tam v roce 2002 pozvali. Muselo být skvělé, že jsi jako jediný z Evropy dostal pozvánku na americkou soutěž takového rázu.

Ano, bylo to i díky tomu, že jsem v roce 2001, poprvé ve svém životě, vycestoval do Kanady a jezdil jsem s těmi nejlepšími freeridery světa, jako je Wade Simmons, Dave Watson, Andrew Sandrow. Dave Watson je například člověk, který poprvé na horském kole skočil přes Tour de France, je z toho ta slavná fotka a video. Takže s těmito kluky jsem měl šanci jezdit na Nortshore a byli to oni, kteří se za mě zaručili, že jsem schopen to dát. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. První ročník RedBull Rampage jsem viděl na VHS kazetě a pak jsem se vloupal do Mosteckých uhelných lomů, kde ten lom trošičku připomínal Utah a zkoušel jsem tam trénovat. Ale samozřejmě to v reálu pak vypadalo úplně jinak.

Náš další biker, Tomáš Zejda se v jednom rozhovoru zmínil o tom, že v minulosti ta soutěž vypadala trochu jinak. Že to v těch prvních letech bylo spíše o tom, v podstatě to sjíždět a přežít. A když se tam dostal on, ten level se posunul takovým stylem, že se tam začaly jezdit doslova šílené triky. Jak to bylo, když jsi tam byl ty?

Já jsem tam byl v letech 2002, 2003, 2004, pak tam byla 4 roky pauza, protože RedBull se rozhodl, že nebude dělat takové eventy víckrát po sobě, takže si dali čtyřletou pauzu. Ale byl po tom hlad, tak se vrátili. Já jsem tam pak byl ještě v roce 2008 a tehdy to už vypadalo úplně jinak. Ta mezera způsobila, že se freeriding více méně napojil na slopestyle a přišli noví rideři, kteří to už začali více kopat. Organizátoři všem uvolnili ruce a povolili, že se může více stavět. První čtyři ročníky od 2001 do 2004 byly do té doby čistě freeridové, s tím, že si maximálně někdo trošičku šejpoval odpal a uklidily se kameny z dopadu. Prostě jen jedna brána nahoře a druhá dole. Každý si našel nějakou trasu a odklidil si kameny, ale takhle urputně, jak se staví teď, se nikdy nestavělo. Ty hranice se posouvají výrazně dál.

RedBull Rampage, foto: pinkbike.com
RedBull Rampage, foto: pinkbike.com
RedBull Rampage

Když už jsme při posouvání těch hranic, tak ty jsi jednu také posunul - v roce 2009 jsi prolomil světový rekord v rychlosti na biku, roztáhli tě za motorkou a dosáhl jsi rychlosti až 211,5 km/h. To je docela šílenství, haha.

Šílenství to bylo až potom, co jsem zjistil, že otestované pláště, které byly na větší rychlost, ležely v kanceláři v Náchodě a já jsem to dal na těch sériových. Ale jinak to byla pro mě další výzva. Myslím, že letos to už nějaký Němec překonal, přesto tam ten rekord vydržel od roku 2009 docela dlouho. Ale bylo to docela nebezpečné. S Pepem, který mě na to roztahoval na motorce, jsme byli svázáni lanem a při jedné z těch jízd Pepa zpomalil dřív a mně to lano 3x skočilo před předním kolem. Asi ve 180 km/h, když jsme už dobrzďovali.

Pojďme nyní přejít k nějakým tvým projektům. V roce 2012 si založil projekt Zam. Můžeš nám o něm říct víc?

Parta mladých kluků si řekla: „Vycestujme někam“. A tak jsme skočili do auta a jeli jsme do Mongolska, haha. Sranda byla, že já jsem se vlastně 10 dní před tím oženil a na svatební cestu jsem jel se svýma kámošema na měsíc do Mongolska. Ale naštěstí má moje manželka nad hlavou svatozáře a zvládla to, i když žít se mnou není často úplně jednoduché. Takže zpět k Zam - v roce 2012 jsme vycestovali do Mongolska, já jsem před tím měl ještě bikový kemp na Ukrajině, po něm jsem přijel do Kyjeva, kam přiletěl můj parťák Lukáš Jusko, se kterým mám i kempy Simple Ride. On je také surfař a navrhl, že by se takové adventure tripy daly přenést i do cyklistiky, protože to tehdy nikdo nedělal. Projeli jsme celé Rusko, přes Moskvu až do Novosibirsku, kam přiletěl Adam Maršál, fotograf a redaktor. A s ním přiletěl i Marty Smolík, kameraman a můj kamarád z Bublavy. Takže tohle je parta čtyř lidí, kteří stojí za projektem Zam. Zam znamená mongolsky cesta. Začali jsme to používat, protože naše první cesta vedla právě do Mongolska.

Funguje tento projekt i v současnosti?

Zastavil nás covid. Těsně před covidem jsme byli v Rusku v rámci Zam 8, kdy jsme šli na poloostrov Peninsula, který je nejsevernějším bodem Ruska. To byl pro nás také zážitek. Nebylo to jednoduché, probojovat se tam. Obnášelo to všechna ta povolení, nejen dostat se přes hranice, ale také povolení natáčet a podobně. V Rusku po nás loni například už 3x šli. Například holka se samopalem, která hlídala stanici a křičela na nás, Adamovi chtěla brát foťák a podobně. V některých zemích to opravdu nebylo jednoduché. Myšlenka toho Zam-u byla taková, že budeme objevovat destinace, kde bike ještě není, nebo je v úplných začátcích, napojíme se na lokální komunitu a vlastně jim trošku pomůžeme, zviditelnit se. Naším velkým partnerem byl například Pinkbike, což je celosvětově nejsledovanější server pro gravity horskou cyklistiku a ti nám pomáhali s kontakty a dalšími věcmi. Ale já si myslím, že se to zase rozjede, musíme jen najít ten impuls, proč to po té tříleté pauze znovu začít dělat. Jaká by měla být myšlenka a hodnota toho, v Zam-e pokračovat.

A čemu se věnuješ v současnosti?

Momentálně se věnuji řadě věcí. Řeším marketing, sportovní management si dělám sám, spolupracuji se sponzory a partnery na produktech, takže jsem zapojen do vývoje a testování a kreslím i nějaké produktové designy. A do toho jezdím. Stále mám co dělat, momentálně například připravuji nový projekt. Dostal jsem povolení do Severočeských dolů, na to, abych se opět mohl dostat do šachty, takže teď řeším, co s tím. Jsem například i ambasadorem pro Visit Austria, takže navštěvuji destinace v Rakousku, odkud tvořím cyklo obsah. A mám ještě pár věcí, které připravuji, ale nechci je zatím vytahovat, abych to nezakřikl. Raději o tom nebudu mluvit a pak to rovnou vystřelím.

V loňském roce jsi, podle tvých slov z videa LEGAL DEEPER, pokořil vlastního démona a sjel lom na těžbu uhlí, u kterého jsi vyrůstal. Můžeš nám k tomu videu říci něco víc?

Vyrůstal jsem na severu Čech u úhelného lomu a bylo například normální, že jsme tam z toho mívali takovou mlhu, že nebylo vidět ani na krok, mívali jsme uhelné prázdniny, lidé pobírali pohřební dávky a podobně. Poté, co jsem se tam párkrát vloupal (mám kvůli tomu 2x zápis a smrdělo to už i pokutou), jsme to spolu s fotografem Milem Šlávkem chtěli tentokrát udělat legálně. Nebylo to vůbec jednoduché, rok a půl jsem bojoval o povolení, dostat se tam. Nakonec se to podařilo. Dostal jsem se na místo, které nás všechny v dětství děsilo a kam se civilní občané vlastně nikdy nedostanou. Na vlastní oči jsem viděl těžkou práci lidí, kteří čelí každodennímu riziku, že přijdou o život. Ta místa, po kterých jsem v tom videu jezdil, už dnes neexistují. Už tam prostě nejsou. Je to dávno odtěžené, přeorané. Ale byl to pro mě jeden z dalších bodů, které jsem si chtěl splnit. A určitě nebyl poslední.

A měl jsi pak z toho ten pocit jako bys „pokořil toho démona svého dětství“? Tím že jsi to sjel a ještě k tomu legálně.

Více méně se mi ulevilo, protože jsem viděl, že tam je posun k lepšímu. To, jak to tam vypadalo, když jsem byl malý, je už dávno pryč. Veškerá ta technologie, která se tam využívá, je již na vysoké úrovni a neznečišťuje tolik životní prostředí jako před tím. Kolem se stavějí nové cyklostezky, staré lomy se napouštějí a jsou z nich jezera. Je to prostě výrazně lepší, než si to pamatuji.

Můžeš nám na závěr prozradit něco z tvých plánů do budoucna?

Kromě projektu Zam řeším například i projekt Kill Hill, který je o tom, že vždy pokořím nějaký zajímavý kopec. Momentálně usilovně bojuji o povolení k sopce Stromboli v Itálii. Už jsem tam jednou s kolem byl, a to v roce 2017 v rámci projektu Young Guns a za 4 dny jsem dal tři aktivní sopky. Takže vím, že se tam jít dá, ale usiluji o povolení k tomu, abych mohl jet na elektro kole nahoru i dolů, protože to ještě nikdo neudělal. V této chvíli je Stromboli tak strašně aktivní, že se nahoru jít nesmí, jedině s vulkanickým guidem a jen do 400 výškových metrů. Dál už ne. A Stromboli má nějakých 917 m.n.m. Aktivita, která tam byla před dvěma týdny byla tak silná, že spálila veškerou vegetaci až k městečkům, takže kvůli tomu se to odložilo až na jaro. Abych tam mohl jít, potřebuji mít dva vulkanické guidy, kteří mají vysílačky a jsou spojeni s centrálou, která řeší seismické aktivity. Jinak se to nedá. Takže to je například jedna z věcí, které intenzivně připravuji a věřím tomu, že to příští rok vyjde. Mezitím řeším ještě jeden další kopec nebo jednu sopku, kam bych se chtěl vyškrábat, ale vypadá to tak, že nás to zatím směřuje do Jižní Ameriky.

Je to v plánu ještě letos?

Ano. Měl jsem v plánu ještě jedno místo na Špicbercích, které se jmenuje Pyramiden. Teď už je to ghost town, bývalé těžařské město. Nad ním je kopec, který se také jmenuje Pyramiden, má tvar pyramidy a vím, že je možné jej sjíždět. Ale je to strašně složité kvůli tomu, že tam žijí bílí medvědi. Člověk musí mít povolení, musí mít s sebou lokálního guida s flintou nebo mít zbrojní pas a flintu si vzít. To povolení samozřejmě není vůbec snadné dostat, a v případě, že by tam opravdu došlo ke konfliktu a byl by zastřelen medvěd, máte obrovský průšvih od ochranářů, Národního parku a dalších institucí na Špicbercích. Takže to jsou rizika, která řeším.

Je zajímavé slyšet, že vymýšlíš takové věci, kde může dojít k ohrožení bílým medvědem, neboť to je například v mém světě a určitě i ve světě většiny lidí, kteří to budou číst, naprostý nonsens, že toto někdo řeší v rámci bikování.

Ano, u mě to není jen o tom, že se v rámci bikování musím udržovat fit a jezdit, ale je to i o tomto – řešit situace, které mohou nastat. V tomto případě je například pravděpodobnost toho, že si můžu podat ruku s bílým medvědem takových 80%.

Fotky: Miloš Štáfek a Adam Maršál



GASPIHO OBLÍBENÉ BIKE PRODUKTY


ROZHOVOR S GASPIM VE FORMĚ PODCASTU TADY