Od dětských začátků na půjčeném snowboardu až po dvojnásobný titul mistryně světa a olympijské zlato – Eva Adamczyková, hvězda snowboardcrossu, ukazuje, kam vás může zavést vášeň pro rychlost, soutěžení a adrenalin na sněhu. Jak se dokázala vyrovnat se zraněními, co ji inspirovalo k ikonickému namalovanému kníru a jaké jsou její sny a ambice do budoucna? To vše prozradila v otevřeném rozhovoru plném inspirace, humoru a životních postřehů.
Jak vzpomínáš na své začátky na snowboardu? Byl nějaký moment, kdy sis řekla: „Tohle je ono?“
Začala jsem snowboardovat asi v šesti letech, takže si na to už moc nepamatuji, ale mám fotky, které mi to připomínají. Rodiče mi půjčili z půjčovny můj první malý snowboard, který mi nakonec museli odkoupit, protože jsem ho nechtěla pustit z ruky. Dodnes ho mám. Tehdy jsem ještě lyžovala, ale snowboarding mě hned chytil víc. Klíčový moment přišel, když jsem zjistila, že snowboardisté mají tréninky až od devíti ráno, zatímco lyžaři mnohem dřív. A já jsem si chtěla rána užít – dívat se na pohádky a prostě neřešit. Snowboarding mě celkově bavil mnohem víc, a hned jsem věděla, že je to ono. Nejvíc jsem si užívala partu, s kterou jsme jezdili freeridy, triky v parku nebo jen tak na sjezdovkách – bylo to prostě skvělé.
Začínala jsi nejdřív s freestyle snowboardingem. Co tě přivedlo ke změně na snowboardcross?
Dva až tři roky jsem závodila na českých freestyle soutěžích, ale na jedné z nich jsem si při neúspěšném pokusu o 360 zlomila nohu. Sezónu jsem tak zakončila zraněním a v létě jsem si navíc při pádu z koně zlomila ruku. Po dvou zlomeninách za sebou jsem se v zimě vrátila na snowboard, ale hodně jsem se bála – skoky a triky mě tehdy dost děsily. Ta sezóna byla pro mě opravdu náročná. Kamarádka, která dělala fyzioterapeutku reprezentaci snowboardcrossu, mi řekla, že hledají juniorky. Protože jsem už předtím snowboardcross párkrát zkusila jen tak pro zábavu, rozhodla jsem se to vyzkoušet. Začala jsem s nimi jezdit, trénoval mě Marek Jelínek, který mě vede dodnes, a od té doby jsem u snowboardcrossu zůstala.
Jak tě ovlivnili tví trenéři Marek Jelínek a Jakub Flejšar?
S Markem a Kubou jsem začala jezdit už jako patnáctiletá. Cestovali jsme na závody a soustředění, často jsem byla pryč z domu i ze školy, což mi jako teenagerce naprosto vyhovovalo. Rodiče jim důvěřovali, protože mě formovali nejen jako sportovkyni, ale i jako osobnost. Kuba a Marek jsou úplně odlišní. Kuba byl součástí freestyle party, všestranný jezdec a velmi uvolněný. Přinášel do našeho týmu pohodu a chill atmosféru. Marek, bývalý gymnasta a vystudovaný trenér, byl naopak systematičtější a do tréninků přinesl řád a disciplínu. Tahle kombinace byla skvělá – Kuba vytvářel pohodovou atmosféru, zatímco Marek tomu dával profesionální rámec.
Na závodech jsi známá svým ikonickým namalovaným knírkem. Jak vznikla tahle tradice a proč ji stále držíš?
Vzniklo to úplnou náhodou během mých prvních seniorských mistrovství světa. Kamarádili jsme se se závodníky z Polska, kde skokan na lyžích Adam Małysz nosil svůj ikonický knír. Ze srandy jsme se hecovali, jestli si ho na závod namaluji. Souhlasila jsem, namalovala si knír a skončila pátá, což bylo do té doby mé nejlepší seniorské umístění. Brali jsme to jako zábavu, která možná přináší i trochu štěstí. Tradice se spontánně udržela a postupně se stala součástí mých závodů. I když na rituály moc nevěřím, je to vždy zábavné. S týmem vymýšlíme, jaký knír nakreslit. Kuba Flejšar, který je sochař, se toho vždy chopil a vytvářel čím dál šílenější kníry, aby to bylo co nejvtipnější. Knír mi dodnes slouží jako odreagování před závodem a milá zvláštnost, která mě provází na trati.
Olympijská zlatá medaile v Soči byla obrovský úspěch. Jaké emoce jsi prožívala po průjezdu cílovou rovinkou?
Před finálovou jízdou jsem byla hodně nervózní. Po kvalifikaci a předchozích rozjížďkách jsem věděla, že mám šanci, ale hlavně jsem si říkala, abych nic nepokazila. Když jsem projela cílem, cítila jsem obrovskou radost a úlevu, že se to povedlo. Byla jsem hrdá, že i malý tým z malé země dokázal něco tak velkého. Byl to vrchol euforie a zároveň zadostiučinění za celý tým. Viděla jsem, jak se všichni kolem mě radují, což bylo úžasné. Měla jsem dvacet let, všechno se dělo rychle, ale ten moment byl nádherný a nezapomenutelný. Spadl mi kámen ze srdce – zvládli jsme to.
Jsi dvojnásobná mistryně světa ve snowboardcrossu (2019, 2023). Jak se lišily tyto dva triumfy, vzhledem k tomu, že přišly v různých etapách tvé kariéry?
Byly úplně odlišné. V roce 2019 jsem měla skvělou sezónu – vyhrála jsem Světový pohár a téměř všechny závody. Už na předchozích mistrovstvích světa jsem myslela na vítězství, ale vždy se něco nepovedlo. Když to konečně vyšlo, byl to obrovský úspěch a pocit zadostiučinění. Celá sezóna byla fantastická, jezdilo se mi výborně a mistrovství v Americe pro mě bylo zajímavým zážitkem. V roce 2023 to bylo jiné. Po zranění kotníků jsem zpočátku neplánovala plnohodnotně závodit, chtěla jsem jen vyzkoušet, co zvládnu. Díky tomu, že mistrovství v Gruzii bylo až v březnu, jsem měla více času na přípravu a rozježdění. V den závodu jsem se poprvé od zranění cítila na 100 % dobře. Bylo to emočně velmi náročné mistrovství, ale také velké zadostiučinění. Byla jsem vděčná už jen za to, že mohu znovu závodit bez bolesti a dělat to, co miluji. Vítězství bylo skvělým bonusem.
Jak jsi zvládala období, kdy sis zlomila kotníky? Byl návrat na svah těžší po fyzické nebo psychické stránce?
Předtím jsem zranění zvládala celkem dobře – fyzická bolest netrvala dlouho a hlavně jsem pracovala na překonání strachu. U zlomených kotníků to ale bylo jiné – bolest mě provázela dlouho a po návratu na snowboard jsem se necítila ve své kůži. Toto zranění zasáhlo nejen tělo, ale i psychiku. Měla jsem chvíle, kdy jsem si myslela, že už nikdy nebudu jezdit naplno nebo bez bolesti. Objevily se pochybnosti, jestli ještě můžu závodit na vrcholové úrovni. Udržet si pozitivní nastavení bylo opravdu těžké, ale rozhodla jsem se tomu dát čas a postupně zkoušet, co zvládnu. Bylo to mé nejnáročnější zranění, ale naučilo mě trpělivosti a odhodlání.
Jak ovlivnila tvoje svatba s hercem Markem Adamczykem tvůj život a kariéru? Jak propojujete vaše odlišné světy?
Myslím, že je skvělé, že oba máme flexibilní pracovní dobu, takže si navzájem rozumíme. Marek chodí pozdě z divadla nebo natáčení, já jsem zase někdy pryč i dva až tři týdny. Chápeme, co naše práce obnáší, a nikdy si to nevyčítáme. Marek nikdy moc nesledoval sport, ale od té doby, co jsme spolu, se začal zajímat o snowboardcross. Během covidu mě doprovázel na trénincích, chodil se mnou do posilovny i na atletiku a stal se mým tréninkovým parťákem. Sleduje mé závody a moc mě podporuje, čehož si opravdu vážím. Na oplátku jsem začala víc navštěvovat divadla a poznávat jeho herecké kamarády. Je to pro mě obohacující, protože mi to umožňuje na chvíli vypnout od sportu a ponořit se do kultury. Vždycky mě zajímalo umění, a za to vděčím i Kubovi Flejšarovi, který nás během závodů bral do galerií. Naučil mě, že na umění není třeba hledat „správné“ odpovědi – stačí jen vnímat, jestli mě osloví nebo ne. Marek navíc rád chodí na kulturní akce, takže v tomhle jsme naprosto na stejné vlně.
Dokument EFKA: Nejrychlejší holka ve vesmíru zachycuje tvůj příběh. Jak jsi vnímala celý proces natáčení?
Dokument sleduje moji cestu zpět k závodění na mistrovství světa v roce 2023 – od vyjmutí šroubů z kotníků až po rekonvalescenci. Celý proces byl zajímavý, ale také náročný. Nejtěžší bylo sladit svůj denní režim se štábem. Můj běžný program mi přišel nezajímavý, na což mi režisér dokumentu Markus Krug často říkal: „Tohle by se nám hodilo, měla jsi nám o tom říct.“ Naučila jsem se být otevřenější a víc ukazovat, co by mohli natočit. Markus, který není sportovec, kladl otázky z jiného pohledu, což mě nutilo víc přemýšlet. To, co jsem já považovala za samozřejmé, bylo pro něj zajímavé. Největší výzvou pro mě bylo odpovídat upřímně a osobně, místo naučených odpovědí pro novináře. Markus je velmi empatický a dokázal si vytvořit vztah s mým okolím i týmem. Když jsme skončili, řekl: „Teď tě konečně znám a teprve teď bych měl začít natáčet dokument.“ Tato věta krásně vystihla celý proces.
„Mým největším cílem vždy bylo být spokojená se svým životem. A pokud náhodou nejsem, snažím se zjistit, proč to tak je, a pracovat na změně.“
Máš velmi pestré zájmy – koně, surfing, tanec, tenis. Jak si na všechny tyto aktivity najdeš čas? Pomáhají ti vypnout od náročného sportovního života?
Nejvíc času věnuji koním, protože práce s nimi je pro mě dokonalý relax. Nejde o žádné závodění, ale o spojení s koněm a radost z pohybu. Trénuji kvůli sobě, ne kvůli výsledkům, což je úplný opak snowboardingu, kde každý trénink směřuje k závodům. Práce se živým tvorem, který má vlastní hlavu, je úplně jiný zážitek. Tanec je pro mě také důležitý. Můj trenér Marek Jelínek mě v těchto aktivitách vždy podporoval, protože věří, že rozmanitost prospívá i vrcholovému sportu. Tanec mi pomohl lépe vnímat své tělo, poznat se z jiného úhlu a najít rovnováhu mezi sportem a osobním rozvojem. To všechno vnímám jako velký přínos.
Kdybys nebyla snowboardistkou, jakým směrem by se tvůj život podle tebe ubíral?
Těžko říct. Jako dítě jsem vždycky chtěla jezdit na koních, a právě snowboardcross a moje kariéra mi umožnily splnit si tento sen – mít vlastního koně. Pravděpodobně by můj život směřoval k nějakému rekreačnímu sportu nebo práci se zvířaty. Vystudovala jsem bakaláře na FTVS, takže mám trenérskou průpravu, ale upřímně si neumím představit, co bych dělala, kdyby mě snowboardcross tak nepohltil. Jsem vděčná, že mě sportovní kariéra v tomto smyslu „zachránila“ a nemusela jsem řešit, jakým jiným směrem se vydat. Vzhledem k tomu, že pocházím z Krkonoš, by to nejspíš stejně bylo spojené se sportem a přírodou.
Jak zatím vnímáš spolupráci s Horsefeathers? Co tě na ní nejvíc baví?
Byla jsem velmi mile překvapená, že o mě v Horsefeathers měli zájem, a to i teď, kdy kvůli mateřství nebudu závodit. Moc mě potěšilo, že tato spolupráce není jen o závodních výsledcích. Horsefeathers vnímám jako značku, která staví na komunitě a zůstává věrná svým hodnotám, což je pro mě obrovsky inspirativní. Baví mě, že jde o core značku, kterou jsem obdivovala už jako dítě během freestyle ježdění.
Máš už nějaké oblíbené kousky z nové kolekce?
Z nové kolekce mě hodně baví mikina Elvira, kterou jsem si oblíbila už na podzim. Často ji nosím jako vnější vrstvu, pokud není venku příliš zima, protože je teplá a pohodlná. Líbí se mi také bunda Mija II v barvě hydro, Celara v barvě mojave a kalhoty Lotte II ve verzi black. Velmi mě překvapilo termoprádlo – je neuvěřitelně příjemné na nošení a má praktické otvory na palce, díky kterým neprofoukne přes ruce.
Jaké rady bys dala mladým snowboardistům a snowboardistkám, kteří sní o kariéře v tomto sportu?
Nejdůležitější je, aby je snowboarding bavil. Není podstatné, jestli se stanou olympijskými vítězi – hlavní je užívat si ježdění. Součástí sportu jsou i aktivity, které nejsou vždy zábavné, jako třeba posilovna. Pokud ale víte, že vám to pomůže být silnějšími a rychlejšími, dává to smysl. Velmi důležitá je také dobrá parta. Najděte si lidi, s kterými vás baví trávit čas na kopci, a ideálně i klub, který vás bude podporovat a posouvat dál. Pro snowboardcross je klíčové být všestranný – trénovat skoky, jízdu na trati, v lese i na sjezdovkách. Čím více dovedností zvládnete, tím lépe budete připraveni.
Co považuješ za svůj další velký cíl v kariéře nebo osobním životě? Máš nějaké sny, které by sis chtěla splnit?
S příchodem mateřství se mi život určitě změní, takže teď čekám, jak to celé budu zvládat. Mým největším cílem ale vždy bylo být spokojená se svým životem. A pokud náhodou nejsem, snažím se zjistit, proč to tak je, a pracovat na změně. Pro mě je nejdůležitější, abych byla spokojená s tím, jak žiji.
Jak myslíš, že bude tvoje kariéra pokračovat s příchodem miminka?
Nechávám to úplně otevřené. Zatím nevím, jestli budu chtít pokračovat v závodění, nebo se rozhodnu jinak. Pokud mi to bude chybět, možnost vrátit se k závodům tu vždycky bude. Na druhou stranu je možné, že se mi priority změní a najdu si jinou roli ve sportu, která mi bude dávat větší smysl. Rozhodnu se, až přijde ten správný čas.
Foto: archiv Evy Adamczykové
