Čtyři dny, tisíce výškových metrů, neprobádané traily a divoká příroda Chile. Vojta Bláha si na začátku sezóny splnil sen a vyrazil na legendární etapový závod Andes Pacifico. Jaké to bylo jezdit ve 3600 metrech nad mořem? Co bylo nejtěžší a co naopak nejvíc fascinující? A proč přirovnává závod k Blinduru na steroidech? To vše se dozvíš v tomhle nabitém rozhovoru!
Vojto, ty jsi letošní sezónu zahájil hned po novém roce odletem do Chile. Pověz nám, jak tento nápad vznikl.
Popravdě jsem měl tenhle závod v hlavě už přes pět let. Bohužel kvůli covidu se organizace závodu nepovedla až do letoška obnovit, ale když jsem zjistil, že se tahle legendární akce konečně vrací, moc dlouho jsem neváhal.
Chile ve spojení s cyklistikou, potažmo s enduro ježděním, vnímám spíše jako něco exotického. Jaké jsou tamní podmínky pro jízdu na kole a jak náročné bylo přizpůsobit se jízdě v takové nadmořské výšce?
Je to tak, Chile je opravdu exotika, ale enduro má v této zemi silnou tradici. Pamatuju si, že už na začátku mé enduro kariéry se tam jezdilo EWS snad každý rok. Stejní organizátoři stáli i za letošním Andes Pacifico. Co se týče nadmořské výšky, ta je hodně znát. První dny jsem strávil v bikeparku La Parva, kde horní stanice lanovky leží ve 3600 metrech nad mořem. Stačí ujet minutový úsek tratě a už jste na maximální tepovce.
Etapový závod na enduro kolech není u nás ani v Evropě úplně běžný. Co tedy vlastně Andes Pacifico je?
Etapový enduro závod si můžete představit jako klasické enduro rozložené do 4 až 6 dnů. Závodí se samozřejmě bez předchozí znalosti trati, tedy takzvaně „na oči“. Pro tuzemské ridery bych to popsal jako čtyřdenní Blinduro na steroidech. Celý tenhle cirkus navíc putuje mezi různými lokacemi, takže každý den jedete na jiném místě. V případě Andes Pacifico se začínalo vysoko v Andách a čtvrtý den končila poslední RZta přímo na pobřeží Pacifiku.
Popiš nám, jak vypadá jeden den na etapovém závodě.
Den začíná brzy, budíček kolem 6:00, rychlá snídaně – obvykle sandwich do ruky – a hned nasedáme do shuttlu. Dopoledne trávíme většinou na transferu a kolem poledne, zhruba ve 12:00, startuje první RZta. Následuje 3 až 6 RZ o délce až 5 km s převýšením kolem 700 metrů, což nám zabere celý den až do západu slunce, který je v těchto končinách kolem 21:30. Pak už vlastně nezbývá čas na nic jiného než večeři a přípravu věcí na další den. Kolo většinou zůstane někde na přívěsu, takže servis není moc reálný, pokud si člověk nepočká až do půlnoci.
Jaké byly závodní tratě a kolik jste toho během jednotlivých dnů zvládli objet?
Závodní tratě byly neskutečně dobré! A i když organizace závodu měla své mouchy, traily to s přehledem vykompenzovaly. První dva dny jsme jezdili v lesích s obrovskými stromy a povrchem připomínajícím měsíční prach. Kořeny byly jen sporadicky, kameny občas, ale terén byl doslova vysněný pro enduro kolo. V dálce se tyčily zasněžené sopky, slunce pálilo celý den… prostě dokonalé podmínky. Denně jsme obvykle nastoupali skoro 2000 výškových metrů, plus nějaké vývozy, takže celkové klesání bylo většinou přes 3000 metrů. Počet RZ se lišil, ale v součtu byla čísla každý den podobná. Kilometrově to vycházelo zhruba na 40 km denně, což znamenalo 5–6 hodin čisté jízdy. Se všemi přestávkami a transfery to ale zabralo klidně i 11 hodin od startu do cíle.
Co všechno jsi mohl mít s sebou? Předpokládám, že zavazadla jezdců během závodu měla nějaké omezení.
Dostali jsme tašky o objemu 100 litrů, do kterých jsme se museli vejít kompletně – s výjimkou kola. To znamenalo oblečení na šest dní, helmu, chrániče, hygienické potřeby a veškeré vybavení, vše v jedné tašce. Organizátoři je pak každý den převáželi na nové místo podle toho, kde jsme spali a kam jsme po dni ježdění dojeli.
Prádelnu jste asi k dispozici neměli, co? Viděli jsme, že jsi během závodu postupně měnil závodní gear. Která kombinace ti nejvíc sedla a kolik sis toho vlastně vzal s sebou?
Jo, prádelna fakt nebyla! Takže jsem byl hodně rád, že jsem toho měl s sebou dost. Měl jsem na každý závodní den jeden set oblečení, plus dvoje chrániče a dva páteřáky. Moje nejoblíbenější kombinace byla lehoučký dres Quantum a závodní kraťasy Stoker – tohle kombo mi sedlo nejvíc!
Jak to bylo během závodu s jídlem? Přece jen to není standardní režim, na který je závodník zvyklý. Neměl jsi během závodu hlad?
Kvůli tomu jsem nakonec zvolil variantu závodění s batohem. Nemám sice rád pocit, že mám něco na zádech, ale nakonec jsem si aspoň minimalistický batůžek vzít musel. Každý den jsem si vezl litr a půl vody, kterou jsme si naštěstí mohli často doplňovat – jinak by bylo potřeba víc. K tomu jsem měl zhruba čtyři tyčinky a stejný počet gelů. Prakticky to fungovalo tak, že na každém transferu jsem si dal jednu tyčku a před RZtou gel. Musel jsem taky občas zařadit kofein, protože jsem trochu bojoval s jet-lagem.
Zároveň mě napadá otázka technického zázemí – víme, že kolo po jednom závodním dni dostane pořádně zabrat. Měli jste možnost nějakého servisu?
V tomhle ohledu bylo Andes Pacifico naprosto extrémní. Zázemí bylo sice poměrně dobré, ale kvůli ne úplně povedené logistice jsme se po dokončení poslední RZ většinu dní vraceli busem asi 30 km zpět do base campu. Problém byl, že do busu se nám kola nevešla, takže je pick-upy odvážely až po našem odjezdu. To znamenalo, že svoje kolo člověk teoreticky mohl najít někdy kolem jedenácté až dvanácté v noci – někde na traileru. Naštěstí jsem neměl žádný závažný technický problém, takže jsem se staral hlavně o svou pohodu. Servis jsem omezil na ranní otření a namazání řetězu, případně kontrolu tlaků.
Co bylo z tvého pohledu na celém závodě nejtěžší?
Pro mě to byla celková délka závodu a čas strávený v RZtách. Aby člověk zajel dobrý výsledek, musel být celé čtyři dny v absolutním soustředění na každé rychlostní zkoušce. Terén byl místy naprosto nečitelný, takže i malá chyba mohla znamenat ztrátu drahocenných sekund, které rozhodovaly o pozici. Nemluvě o tom, že jakákoli chyba mohla vést k fatálnímu technickému problému. Nejtěžší pro mě tedy bylo dojet do cíle v solidním tempu a zároveň se vyhnout problémům.
A naopak, co hodnotíš jako to nejhezčí?
Nejkrásnější pro mě byl celkový dojem dobrodružství. I když jsem se snažil soustředit na výsledek a dát maximum pozornosti tomu, abych odvedl dobrou práci, často jsem jen žasnul nad přírodou a pohostinností místních. Zároveň jsem silně vnímal kulturní rozdíl oproti Evropě – v Chile bylo všechno divočejší a svobodnější. To celé akci dodalo spoustu neočekávaných momentů, které se v naší části světa prostě nestanou.
Závěrem nám prozraď, jaké jsou tvé aktuální plány a kde tě v letošní sezóně uvidíme.
Moje nejbližší plány zahrnují návrat do přípravy na EDR sezónu 2025, testování nových produktů pro různé firmy a pravděpodobně i pár tréninkových kempů někde v teple! Takže se na to všechno fakt těším. Kromě klasických závodů možná ještě zvažuju pár podniků v podobném duchu jako Andes Pacifico, protože mě to neskutečně bavilo – a to 3. místo mě fakt příjemně překvapilo!
