Návrat po mateřství, stříbro z olympiády, větší nadhled a chuť dělat věci po svém. Eva Adamczyková mluví o tom, jak se jí změnil pohled na závodění, proč je pro ni sport pořád důležitý a jak dnes propojuje rodinu, hory, bike a život profesionální snowboardcrossařky. Otevřeně, s humorem a lehkostí sobě vlastní vypráví o sezoně, která byla náročná, jiná, ale nakonec plná radosti. A jak sama říká, není to jen kariéra, ale i návrat k sobě. Přečti si celý rozhovor.
Ráda bych navázala na náš předchozí rozhovor. Tehdy jsme končily u toho, že jsi ještě nevěděla, jak bude s příchodem miminka vypadat tvoje kariéra a závodění. O rok a půl později znovu závodíš a máš stříbro z olympiády. Jak celou tuhle jízdu vnímáš?
No, byl to mazec. Vlastně se to celé seběhlo docela rychle a musím říct, že ten průběh byl až překvapivě hladký. Oproti tomu, čeho jsem se obávala, všechno docela fungovalo. Malý zvládal cestování a všechno kolem. Samozřejmě to bylo náročné i pro celé moje okolí, protože to chtělo hodně lidí a hodně energie. Pomáhaly mi dvě hlídačky v Praze, ségra, můj muž, jeho rodiče, celý tým a vlastně i všichni moji partneři a sponzoři. Všichni při mně stáli. Bylo toho hodně, ale jsem ráda, že se to nakonec takhle povedlo. A ještě že to vyšlo zrovna na olympiádě. Za celou sezonu jsem měla jediné pódium právě tam. Přála jsem si nějaké pódium i ze svěťáků, ale říkala jsem si, že jestli mělo nějaké padnout, tak padlo v tu správnou chvíli. Byla to fakt velká jízda a měla jsem z toho obrovskou radost.
Uměla bys popsat rozdíl mezi tím, jaké to bylo stát na olympijské bedně v Soči, když ti bylo kolem dvaceti, a teď, po velké životní změně a v jiné etapě života? V čem byly ty emoce jiné?
Soči mi ve dvaceti samozřejmě změnilo život. Teď už se mi život vlastně nezměnil. Díky bohu. To, že jsem získala stříbro a třetí medaili z olympijských her, je skvělé, ale rozdíl je asi v tom, že si mnohem víc uvědomuju, kolik to vyžaduje energie a všeho možného. Že to vůbec není běžná věc. Myslím, že tam byl větší vděk. Člověk za těch dvanáct let vidí na sobě i na okolí, kolik to stojí úsilí. A taky si uvědomí, že lidí, kteří získali tři olympijské medaile, zase tolik není. Zároveň to bylo jiné i v tom, že po Soči se mi život hrozně změnil. Teď už se to vlastně nestalo. Nestala se ze mě ze dne na den nová sportovní superhvězda. Tohle bylo jiné taky proto, že jsem tam měla rodinu a hodně blízkých kamarádů, i díky tomu, že olympiáda byla v Evropě. V Soči jsem měla svůj tým, který je taky moje druhá rodina, ale teď jsem to mohla prožít i s lidmi, kteří se mnou normálně na závody nejezdí. Cítila jsem tam i větší lehkost. Celý den proběhl tak nějak na pohodičku. Dítě vám vezme hodně pozornosti, takže jsem ani neměla moc času být nervózní. A to bylo vlastně dobrý.
Jak jsi zmiňovala, touhle medailí sis zkompletovala olympijskou „sbírku“ všech tří medailí. Máš pocit, že se tím nějaká kapitola uzavřela, nebo tě to spíš nabilo novou energií?
Když jsem si předtím zlomila nohy, hrozně jsem si přála jet na olympiádu do Pekingu a věřila jsem, že mám na medaili, ale nemohla jsem tam být. Teď jsem měla pocit, že tu medaili, kterou jsem si myslela, že získám v roce 2022, jsem si jen musela odložit. Nešla jsem po tom, abych zkompletovala všechny kovy, to jsem si uvědomila až zpětně. Ale ta energie a soustředění, které tehdy směřovaly k roku 2022, se mi teď nějak vrátily. Říkala jsem si: tehdy to nevyšlo, jen jsem si potřebovala počkat. Tím se pro mě ta kapitola trochu uzavřela. Dokázala jsem si to sama sobě.
Ale jinak se nic moc nezměnilo, pořád mě baví ježdění a celý proces tréninku. To byla velká motivace k návratu po dítěti, protože mi to hrozně chybělo. Dřív jsem si spíš myslela, že se nevrátím. Že už budu mít rodinu a nebude mi to za to stát. Ale během sezony, kdy jsem nejezdila a byla jsem doma, jsem si uvědomila, jak moc mi chybí hory, závodění, příprava i celý trénink. To trvá pořád.
Přemýšlíš možná už nad další olympiádou?
Představovat si další olympiádu za čtyři roky je teď hodně vzdálené a nechci nad tím zatím vůbec uvažovat. Olympijské hry vždycky uzavřou nějaký čtyřletý cyklus a člověk trochu bilancuje. Teď už to samozřejmě není jen o mně. Musím to probrat doma s rodinou, jestli to zvládneme a jak. V něčem je to hezčí, v něčem náročnější. Zatím olympijské hry 2030 v mém plánovacím rozlišení nejsou, je to moc daleko. Tuhle sezonu jsme si s rodinou vyzkoušeli jeden styl fungování – že malý jezdil se mnou. Teď si musíme doma říct, jestli nám to takhle vyhovuje, nebo jestli to nastavit jinak. Jsem v takovém rozhodovacím období. Měla jsem teď po sezoně chvíli volno od tréninku, ale už se těším na bike a na to, že se zase trochu začnu hýbat.
„Návrat k ježdění byl pro mě důležitý. Byl to vlastně návrat sama k sobě. Sport je tak velká součást mého života i mě samotné, že jsem ho potřebovala.“ — Eva Adamczyková
Jak si užíváš běžné dny doma a mateřství? Překvapilo tě na tom něco?
Někdy si to užívám a někdy ne. Myslím, že to tak mají všechny mámy. Jsou lepší a horší dny. Pro mě je důležité mít i v běžných dnech prostor pro sebe. Někdy to prostě nevyjde a někdy zase jedu na koně, na bike nebo něco podobného. I proto pro mě byl návrat k ježdění tak důležitý, a uvědomila jsem si to až zpětně. Byl to vlastně návrat sama k sobě. Sport je tak velká součást mého života i mě samotné, že jsem ho potřebovala. Nebylo to o tom, že se kariérně potřebuju ještě nějak projevit, ale že potřebuju být zase trochu sama sebou. Být máma je fantastické, ale je skvělé mít nějaký balanc. Nejsem úplně typ holky, která je doma jen s dítětem a všechno ostatní jde pryč. To není můj případ a nebyla bych v tom asi úplně šťastná. Nejvíc mě asi překvapilo, jak dítě není konzistentní. Pořád se to mění. Půl hodiny je rozčílené a vzteká se, a další půl hodiny je to úplný miláček a hrozně veselé dítě. Ta rozmanitost nálad je psychicky náročná. Překvapilo mě taky, jak náročné je udržet samu sebe v dobré náladě.
Změnilo ti mateřství pohled na sport, kariéru nebo tlak na výsledky?
Myslím, že na olympiádě se mi ten tlak podařilo docela dobře ustát. Samozřejmě to byl velký tlak a cítila jsem, že se ode mě něco očekává, i když ne tolik jako třeba v roce 2018. Můj výsledkový standard je nastavený poměrně vysoko. Bavila jsem se o tom se svým bývalým trenérem a došli jsme k tomu, že už jen tím, že jsem na olympiádu jela, jsem sama pro sebe vyhrála. Že je skvělé, že se mi povedlo vrátit, a medaile může být jen bonus navíc. To mi hrozně pomohlo. Byla jsem vděčnější za to, že tam vůbec můžu být. Že se to s malým podařilo a že si to můžu užít. Myslím, že jsem měla větší nadhled. I když si myslím, že nadhled nad výsledky a závoděním jsem vždycky docela měla, mateřství a rodina ho ještě posílily. Člověk si říká, že je skvělé plnit si sen, který ani nevěděl, že má. A to, jestli vyhraje nebo ne, najednou není úplně všechno. Víc jde o celý proces. Samozřejmě když se postavím na start a je závodní den, chci tam nechat maximum a ideálně vyhrát. Ale už to není sto procent mé pozornosti. Trochu se to rozptýlí. I v tréninku má člověk víc nadhledu, protože si říká: já už tady nemusím nikomu nic dokazovat, ani sobě. A můžu si závody víc užívat.
„Už jen tím, že jsem na olympiádu jela, jsem sama pro sebe vyhrála. Medaile mohla být jen bonus navíc.“ — Eva Adamczyková
Jakou roli teď v tvém životě hraje bike?
Bike je pro mě hodně relax. Zároveň mám pocit, že jen nezevlím, ale zvládnu tím i trénink. Na kole může být člověk venku delší dobu, ujede větší vzdálenost a klidně si z toho udělá výlet. Já třeba nedokážu běžet čtyři hodiny, ale na biku to jde. Posledních asi osm let jezdím víc na trailech a je to pro mě v něčem taková letní verze snowboardcrossu. Spousta snowboardcrossařů v létě na bike a traily jezdí. Já jsem v tom pořád začátečník a vnímám rozdíl v tom, že když přijde krizová situace na snowboardu, vím, že ji zvládnu. Na biku vím, že ji určitě nezvládnu, takže jsem hodně opatrná, protože bike neovládám tolik. Ale strašně mě to baví. Člověk si něco vyšlápne, pak jede dolů. Jako dítě jsem nic takového neznala a myslím, že jsem kolo ani moc ráda neměla. Posledních pár let je to však pro mě velký relax. Jezdím spíš takové pohodičky, ale mám to ráda. Baví mě i celá komunita kolem a ten bikerský vibe je mi hrozně sympatický. V tomhle mi to vždycky přišlo super. Člověk si to užije, ať už je na trailech s lanovkou, nebo si někam vyšlápne. Je to takové dva v jednom – zábava a zároveň dobrý pocit, že jsem si něco „odpracovala“.
Nedávno jsi byla na HF focení společně s Tomášem Zejdou. Jaké to bylo?
To byla sranda. Se Zejdou je to klasika, on je úplný blázen. Bylo to příjemné a zajímavé i tím, že to bylo rozmanité. Začínali jsme v kavárně, pak jsme šli na bike a potom šel Zejda se mnou do posilovny. Bylo tam dost různých skvělých situací. A obzvlášť to, že mi Zejda ještě vařil snídani v kavárně, to bylo vtipné. Na focení je vždycky nejlepší a zároveň nejhorší, v dobrém slova smyslu, to, že se vidíme po delší době. Furt si něco vyprávíme, furt bychom kecali, ale potřebujeme taky něco udělat. Tak se snažíme kecat mezitím. Já vždycky zjistím, co Zejda, jaké závody běhal a tak. Myslím, že před tímto focením se zrovna vrátil z Maroka, kde běžel nějakých 270 kilometrů. Je to vždycky super zážitek a ani nemám pocit, že je to nějaké extra focení. Spíš příjemně strávený den.
Když vidíš extrémní projekty, jako třeba Zejdův běh 270 kilometrů v Sahaře, láká tě zkusit něco podobného?
Přijde mi to úplně nepředstavitelné. Zároveň ale vím, že mě občas někdo dokáže na něco podobného ukecat. Určitě bych nezačínala hned tímhle, ale nějaká výzva, na kterou se dá trochu natrénovat, i když je člověk amatér a ví, že to bude psychicky i fyzicky náročné, mě svým způsobem láká. Moje první reakce samozřejmě je, že to vůbec nechápu a že bych to v životě neudělala. Ale dokážu si představit, že co se týče kola nebo běhání, třeba až se budu nudit, tak bych se na něco takového připravila. Delší běhání nebo bikování – tomu dveře úplně nezavírám. Teď mi to přijde šílené, ale nedivila bych se, kdyby mě na to časem někdo hecnul.
Pojďme na produkty Horsefeathers. Ať už bike kolekce, nebo streetwear – máš nějaké favority, které ti sedly funkčně nebo stylově?
Teď mě baví všechny nové bikové dresy, v nich chodím ráda běhat i do gymu. A co se týče sportovních věcí, zbožňuju kraťasy a legíny. Nosím je víceméně pořád a střih je skvělý. I se sportovní podprsenkou to nosím dohromady fakt hodně a hrozně mi to sedlo. Ze streetwearu mě baví nová šedá batikovaná mikina Alana. A taky tmavě modrá mikina Stride s malým logem vpředu, s takovou malou kytičkou, a velkým motivem vzadu. Tu nosím furt. A úplně nejvíc mě dostaly stretchové kalhoty Conway. Ségra je viděla minulou sezonu na webu a říkala, že by podle ní mohly být dobré. Objednala jsem si je v lila barvě a skoro jsem z nich nevylezla. Jsou hrozně příjemné na nošení, klidně i doma, ale zároveň vypadají cool a bez problémů si je vezmu i do města. Ty jsou fakt skvělé.
Nedávno jsme uvedli Rider edici s Fabi Friedlem, snowboarderem z Rakouska. Bylo by pro tebe zajímavé mít v budoucnu vlastní malé kolabo s Horsefeathers, třeba mini edici nebo vlastní design?
Jo, to by se mi hrozně líbilo. Už jsem posílala nějaké svoje tipy na zimní produkty – co by se mi líbilo jako nový produkt, co mi někde chybí nebo co bych zlepšila. Párkrát jsem dělala i nějaký svůj merch, spíš obyčejná trička. Ale mít něco takového, ať už mikinu, tričko nebo zimní bundu s nějakým designem, to je za mě vždycky cool. Vím, že je to běh na dlouhou trať a nejde to udělat rychle, ale doufám, že se to někdy povede. Dan Hanka měl podle mě taky něco podobného a to mě hrozně bavilo. Takže určitě ráda.
Zaslechla jsem, že jsi fanynkou Halldóra Helgasona. Uměla by sis představit nějaké kolabo nebo projekt právě s ním, když jste teď oba v HF family?
Já si říkám, kdo není fanoušek Halldóra nebo Helgasonů obecně. Pamatuju si období, kdy přišli na scénu, a to byl úplný wow efekt. Bylo to brutální, něco, co v té době na snowboardové scéně nebylo. Myslím, že jsme všichni jen koukali. Ráda bych, jen jsem v tom opatrná, protože jsou to borci a hodně komplexní snowboardisti. Podle mě by neměli problém zajet snowboardcrossovou trať. Ale já bych naopak trochu měla problém s tou freestylovou částí, haha. Zajímalo by mě ale, co by zvládli na snowboardcrossovém prkně. Jaké triky by na něm dali.
Kdyby byli příští rok zase někde v Čechách a byla by nějaká riders akce, ráda se připojím. Potkat se s takovými legendami by mě hodně bavilo. Kdyby se to podařilo propojit třeba do nějakého editu, bylo by to super. Co jsem slyšela, tak jsou radikální i na afterparty. Mám pocit, že dnešní snowboardisti už tolik nechodí na kalby jako dřív, ale oni tu laťku pořád drží.
Bavilo by mě propojit třeba malou snowboardcrossovou trať s freestylisty. Už když jsem byla mladší a jezdil Honza Zajíc, plánovali jsme fotku, kde jede parta snowboardcrossařů v klopence a nad nimi skáče freestylista. To je možná patnáct nebo dvacet let zpátky. Takové věci mi přijdou cool.
Na závěr, když se podíváš na nejbližší měsíce, co tě čeká sportovně, rodinně nebo osobně? Máš nějaké plány?
Těším se hlavně na to, že budu jezdit na bike. Máme i vozík za kolo, takže bych chtěla vyrazit na nějaké lehčí vyjížďky s malým. Už je větší a myslím, že by to mohl zvládnout. Chci si užít léto v Česku. Nic velkého ani specifického neplánuju. Budu na Red Bull 400, na takovém běhu do kopce, a to je asi všechno. Doufám ale, že budu co nejvíc na biku. Minulý rok jsem to moc nezvládla, protože byl prcek ještě hodně malý, takže letos bych se k tomu chtěla zase víc dostat.
