Je mu teprve sedm let, ale na biku jezdí s jistotou, kterou by mu mohli závidět i mnohem starší rideři. Maroško Murín aka @little_rider_maroshi, nejmladší člen Horsefeathers bike crew, miluje skoky, traily a všechno, co není rovné a nudné. Společně s rodiči Martinem a Lenkou nám vyprávěl o svých začátcích na odrážedle, rodinném ježdění, odvaze, bezpečnosti i o tom, že nejdůležitější je si to jednoduše užívat.
Maroško, mohl by ses nám na úvod představit?
Maroško: Ahoj, jsem Maroško, jsem z Martina a je mi sedm let.
A kdy jsi začal jezdit na biku?
Maroško: Když mi byly asi dva roky. Nejdřív jsem měl odrážedlo, potom tříkolku a pak normální bike bez pomocných koleček. Ta jsem neměl vůbec.
Lenka (Maroškova máma): První malé odrážedlo dostal přibližně v roce a postupně je měnil podle toho, jak rostl. Když mu bylo asi dva a půl roku, můj táta mu podle odrážedla vyrobil malé dvanáctipalcové kolo, protože běžné čtrnáctipalcové modely pro něj byly ještě příliš velké. Na to přešel až kolem tří let.
Za tím, jak se Maroško dostal k ježdění trailů, je asi potřeba hledat tebe, Martine, že?
Martin (Maroškův táta): To se neptáš úplně správně, protože k bikování přivedl Maroško mě. Já jsem byl vždycky spíš lyžař a na kole jsem předtím jezdil jen krátce. Maroško byl velmi aktivní a uplakané dítě, které nám dávalo pořádně zabrat. Když ale dostal první odrážedlo a posadili jsme ho na něj, najednou se uklidnil a dokázal na něm jezdit celé hodiny. Později mi někdo poslal video kluka na odrážedle se zadním elastomerem, který na něm skákal a dělal 360ky (až později jsme zjistili, že to byl Jackson Goldstone). Hned jsem Lence řekl: „Tohle je Maroško.“ Myslím, že v prvním bikeparku jsme byli, když mu byly asi tři roky a osm měsíců. Potkal jsem kamaráda se starším synem, který mi vysvětlil, jak to dělají. Společně vyjedou lanovkou, táta bez biku běží za synem, a když přijde náročný úsek, jednoduše ho přenese a pak pokračují dál. Začali jsme to dělat stejně.
Lenka: Už od začátku bylo na Maroškovi vidět, že nikdy nejezdí jen normálně po chodníku nebo po cyklostezce. Vždycky sjel přes obrubník na silnici a zpátky, nebo si našel kámen či kořen, který přeskočil klidně i dvacetkrát. Rovná cesta ho jednoduše nebavila. Tehdy jsme pochopili, že terén bude přesně to, co ho bude bavit nejvíc.
Nedávno jsme se potkali na Donovalech, kde jste jako biková rodinka působili idylicky. Postupně jste se k ježdění přidaly i vy, Lenko, a Maroškova mladší sestra Sárinka?
Lenka: Postupně ano, i když máme úplně jiné tempo než Maroško. Já jsem celý život lyžovala a snowboardovala a s rodiči jsme rekreačně jezdili i v bikeparcích, ale nikdy jsem se nedostala na nějakou vyšší jezdeckou úroveň. Když se ti narodí děti, najednou máš větší strach i sama o sebe. Uvědomuješ si, že za ně zodpovídáš, a hlava tě začne při některých věcech brzdit. Teď už se ke klukům přidáváme alespoň na lehčí tratě. Donovaly byly v tomhle super. Byl to asi první bikepark, kde jsem měla pocit, že tam můžeme zůstat déle všichni čtyři a nikdo z nás nebude trpět. Když mě ale kluci vezmou jezdit do lesa, Maroško je pořád u mě a křičí: „Rychleji! Tohle musíš skočit!“ Někdy je to náročné, ale je skvělé jezdit spolu, i když máme jiné tempo a skill.
Maroško, co máš na biku úplně nejraději?
Maroško: Skoky. Jak ty v lese, tak ty do molitanu.
Lenko, a co říkáš jako máma na Maroškovy skoky?
Lenka: Ze začátku jsem se vždycky těšila na večerní promítání. Když děti usnuly, Martin mi ukazoval, co nového zažili, a já si říkala: „Wow, super!“ Postupně se ale rychlost zvyšovala a terény byly čím dál náročnější. Dostalo se to do bodu, kdy mi už některé záběry nejsou úplně příjemné na žaludek. Někdy si říkám, že je raději ani nechci vidět, nebo je jen rychle přelétnu očima. Pořád jsem zvědavá, ale je v tom i vnitřní strach. Zároveň si ale uvědomuju, že je to můj strach a musím si ho zpracovat sama. Nechci ho přenášet na Maroška. Mozek ti pořád říká, co všechno by se mohlo stát. Musíš ale zůstat nohama na zemi, žít v přítomném okamžiku a říct si: Baví ho to, ví, co dělá, a nepustí se jen tak do čehokoliv. Pozoruju ho odmalička a vidím, že těm věcem rozumí. Proto mu důvěřuju. Vidím také, jak mu některé věci v hlavě dozrávají. Třeba mi řekne: „Mami, dneska jsem ten drop nedal.“ Uplynou tři týdny a u snídaně najednou oznámí: „Mami, dneska ho skočím.“ Jako by si to do té doby celé zpracoval a navnímal. Pak jde a v pohodě to zvládne. Myslím si, že v 95 procentech případů jde na jistotu. Není to tak, že by něco bezhlavě zkusil a čekal, co se stane.
„To, na čem opravdu záleží, je radost z ježdění, zážitky s tátou a vzpomínky, které má uložené v srdíčku. Takhle se o tom s Maroškem snažíme mluvit i doma.“ – Lenka Murínová
Maroško, máš nějaké oblíbené místo, kam chodíte jezdit?
Maroško: Na Malinô Brdo, do Jasenské doliny a do Kálnice.
Vaše videa z ježdění jste začali sdílet i na sociálních sítích a lidi to baví. Jak to celé vnímáte?
Martin: Ze začátku jsme si chtěli hlavně ukládat vzpomínky. Viděl jsem v zahraničí dětské jezdecké profily a líbilo se mi to. Snažil jsem se proto dělat profil mezinárodně, přidával jsem i anglické titulky. Postupně jsem zjistil, co lidi baví a co baví dělat mě. Videa jsem začal zpracovávat určitým stylem a našel jsem si v tom vlastní rukopis. Jeden z Maroškových trenérů nám zároveň vysvětlil, že kdyby se jednou Maroško rozhodl věnovat sportu vážněji, je dobré, aby už měl rozjeté sociální sítě. V tomhle sportu se totiž v Česku a na Slovensku nedá živit jen samotným ježděním. Důležitá je i viditelnost a všechno, co s ní souvisí. Hodně mě baví také interakce s dětmi, které nám píšou. Chtějí se něčím pochlubit, poslat video, ukázat, co se naučily, na něco se zeptat nebo si postěžovat. Mám pocit, že je tím můžeme podpořit. Zároveň nechceme, abychom tím úplně žili. Viditelnost s sebou přinesla i velký tlak na Maroška. Viděli jsme to třeba na Donovalech, ale zažíváme to pravidelně. Přijdeme na pumptrack a děti si začnou šeptat: „To je on.“ Pak se s ním chtějí fotit. Uvědomuju si, že jsem to způsobil já a nedokážu ho před tím úplně ochránit. Pořád ještě nemám v hlavě srovnané, jaké následky to může mít na tak malou hlavičku. Třeba autogramiáda s Horsefeathers týmem byla skvělá, ale zároveň přemýšlím nad tím, co to s ním může dělat a jestli jsme to už nepřehnali.
Lenka: Ptala jsem se na to i paní učitelky ve škole. Maroško to ale vůbec neřeší. Ve škole o tom nemluví ani se tím nechlubí. Pro něj je to jednoduše ježdění a nepřikládá tomu velkou váhu. I my se snažíme zůstat nohama na zemi. Vysvětlovala jsem mu, že Instagram můžeme jednoho dne celý smazat a nic se neděje. Jsou to pomíjivé věci. To, na čem opravdu záleží, je radost z ježdění, zážitky s tátou a vzpomínky, které má uložené v srdíčku. Video můžeš ztratit, telefon se ti může pokazit nebo se všechno smaže. Vzpomínka a to, co ti zážitek dal, ale zůstávají v tobě. Takhle se o tom s Maroškem snažíme mluvit i doma.
Maroško, jak často chodíš během týdne bikovat? A co děláš, když nebikuješ? Máš i jiné záliby?
Maroško: Na bike chodíme o víkendech. Baví mě ještě parkour, koloběžka, skateboard, snowboard, je toho hodně.
Lenka: Během školního roku je náročné všechno sladit. Chodí také do hudebky na bicí a ve škole má gymnastiku. Snažíme se, aby se věnoval více věcem, nejen biku. V Martině jsou možnosti pravidelného trénování omezené. Máme tam bikros, ale ten ho po dvou letech přestal bavit. Řekli jsme si, že na něj nebudeme tlačit a klidně může zkoušet cokoliv jiného. Bike proto často zůstává hlavně na víkendy.
Máš v bikování nějaký vzor?
Maroško: Jackson Goldstone a z Horsefeathers týmu Jakub Hejl.
Jak vnímáte to, že se Maroško stal nejmladším členem Horsefeathers týmu?
Lenka: Přišlo mi to jako moc milá pocta. Zároveň to může být motivací pro ostatní rodiče – ukazuje to, co všechno děti dokážou. Líbí se mi také, že v Horsefeathers myslíte na děti i v rámci kolekce a neděláte u nich kompromisy. Je to opravdu poctivá a funkční výbava, jen přizpůsobená dětským jezdcům. I proto mi to celé dávalo smysl.
Martin: Když nám přišla zpráva, že byste nás chtěli do týmu, tak jsem z toho padl na zadek. Byl jsem brutálně nadšený, protože značka pokrývá prakticky všechno, co v rámci našich sportů děláme – od bikování až po zimní oblečení na lyže a snowboard. Jsme opravdu nadšení. Doteď jsme neměli tak velkou spolupráci ani spolupráci, ve které bychom se cítili takhle dobře. Je pro nás moc příjemné být součástí Horsefeathers týmu.
Máte už i nějaké oblíbené HF produkty?
Lenka: Za Maroška je to dětský dres Spike LS – je velmi pohodlný, elastický, má dostatek místa na loketní chrániče a vypadá skvěle. Maroška baví, že má s tátou stejný. Dětské bike kraťasy Stoker – mají snadno nastavitelné zapínání na ráčnu, rychle schnou, odolávají drsnému ježdění i pádům v lese a i po vyprání zůstávají stále v top stavu. Fotochromatické brýle Scorpio – skvěle mu sedí, nikde ho netlačí, mají „nastavitelný nos“ (jak tomu říká Maroško), moc rád je nosí, baví ho, jak mění barvu, a vypadá v nich božsky. Kšiltovka Mave – je pohodlná a vzdušná, skvěle mu sedí a nosí ji opravdu každý den. A nakonec mikina Vigo – tohle přidáváme my, rodiče. On ji rád nosí, ale my jsme nadšení z toho, jak v ní vypadá. Maroško říká, že je fakt měkoučká, a těší se, že mu dlouho vydrží, protože jsme vzali větší velikost.
Martin: Za mě kalhoty Stoker – baví mě na nich volnost pohybu, jsou strečové do všech směrů, skvěle mi sedí a vypadají parádně. Bike dres Spike LS – je vzdušný, rychleschnoucí a dobře se kombinuje s dalším oblečením. Maroška i mě baví, že máme stejný dres, kalhoty a kraťasy, takže jsme oblečení týmově. Bike bunda Peyton – má vyladěný střih a dobře řešené rukávy, které jsou na mou postavu sice trochu delší, ale nijak nepřekážejí. Kšiltovka Mave – vypadá na hlavě tak dobře, že člověk nemusí jezdit do Turecka na transplantaci vlasů, ani když nespravedlivě plešatí, haha.
Maroško, máš v bikování nějaký cíl? Je nějaké místo, kam by ses chtěl podívat, někdo, s kým by sis chtěl zajezdit, nebo závod, který bys chtěl vyhrát?
Maroško: Ani ne, já si chci jen užívat ježdění.
Jaká biková sezóna vás ještě čeká? Co plánujete?
Martin: Dovolenou už máme za sebou, takže teď uvidíme, co přijde. Pozvali nás na otevření bikeparku v Jasné a rádi bychom se podívali i na Kubínku. Taky sním o tom, že si v srpnu vezmu dovolenou a vyrazíme na rodinný trip do Česka. Chtěli bychom navštívit Heipark, Kopřivnou a možná i Kouty, kam nás zvou kamarádi. Takže bikování bude ještě dost.
Maroško, kdybys mohl něco vzkázat dětem ve tvém věku, které by chtěly začít jezdit jako ty, co bys jim poradil?
Maroško: Aby si vzaly chrániče a helmu.
Lenka: Moc nás potěšilo, že Maroško sám zmínil chrániče a helmu. V poslední době často vídáme děti, které vyrážejí jezdit bez dostatečné ochrany. I na lehčí tratě chodíme s chrániči a helmou. Bezpečnost se snažíme nepodceňovat a díky tomu jsem klidnější, protože vím, že jsme pro ni udělali maximum.
