Jeden víkend, dva mistrovské rukávy pro HF crew. Vojta Bláha ovládl MČR v enduru a Jakub Říha přidal titul v e-bike enduru. Jak vypadala cesta za českými tituly, kdy přišly nervy, co se dělo na trati a zbyla po závodě vůbec energie na pořádnou oslavu? Kluci nám dali celý race day ze svého pohledu.
Jaký je to pocit stát se mistrem ČR?
Vojta: Být mistrem je především velká pocta a prestiž. Je to vlastně vítězství jako každé jiné, ale díky statutu MČR je mnohem těžší závod vyhrát, protože se právě s titulem pojí celoroční výsada nosit mistrovský rukáv. Na ten si brousí zuby všichni jezdci, takže závod je zpravidla těsnější a intenzivnější než normálně.
Jakub: Já tam jel s tím, že chci vyhrát. Vlastně jsem si říkal, že kdybych na e-biku skončil druhý, asi bych byl radši pátý nebo šestý v elitě na klasice, haha. Takže motivace byla jasná – vyhrát, nebo nic. A když to nakonec vyšlo, byl to hlavně takový příjemný pocit, že se mi to povedlo.
Vojto, ty jsi jel klasické enduro. Jakube, proč ses tentokrát rozhodl právě pro e-bike?
Jakub: Poslední dva tři roky už tréninku nedávám tolik a obecně nemám na ježdění tolik času. Vyhodnotil jsem si proto, že bojovat o titul v elitě by pro mě byl v tuhle chvíli asi nehratelný. Na e-biku teď naopak trávím poměrně dost času, takže jsem si řekl, že si tenhle závod zkusím právě na něm. Samozřejmě tam byli kluci, kteří měli úplně stejný plán a chtěli mi titul trochu vyfouknout. Stačí ale dva tři rychlí kluci, se kterými se celý den špičkuješ, a to tě dokáže vybičovat k výkonu. O top trojku se bojovalo a to mi jako motivace úplně stačilo.
Jak jste se cítili před startem? Klid, nebo nervy?
Vojta: Musím říct, že do poslední chvíle jsem byl poměrně v klidu. Letos jsem už jel hodně závodů a během sezóny nervy postupně ustávají. Ke konci roku už je to takový automatický koloběh. Těsně před první RZ mi ale i tak nervozita trochu naběhla, hlavně kvůli tomu, že na Morávce je první měřený úsek intenzivní a technický. Jako první věc na startu je tedy dost náročné projet tu pasáž rychle a bez chyby.
Jakub: U mě to byl spíš boj s hlavou až během závodu. První polovinu jsem se vůbec necítil komfortně. Traily byly hodně technické, čerstvé a nové a já se do toho nějak nemohl dostat. Pocit z jízdy byl v mojí hlavě dost hrozný. Ve výsledku se ale ukázalo, že ten pocit byl mnohem horší než realita, protože časově jsem byl vepředu a některé z prvních stagí jsem i vyhrával.
Kdy vám během závodu poprvé došlo: Jo, tohle by mohlo klapnout?
Vojta: Asi po nejdelším měřeném úseku, kde se mi povedlo vlastně úplně všechno. Dobře jsem projel první technické kameny, ve šlapavé pasáži jsem udržel skvělou intenzitu a ke konci úseku jsem přesně a čistě skočil jeden náročný gap. Tam jsem začal cítit, že by to mohlo vyjít.
Jakub: Já to měl v kapse až ve chvíli, kdy jsem odevzdal čip, haha. Ale zlom přišel asi ve druhé polovině závodu, kdy se trochu změnil charakter tratí. Z těch nových technických trailů jsme se vrátili víc na bikeparkové tratě a ty mi paradoxně seděly mnohem líp. Najednou jsem začal mít pocit, že jedu tak, jak bych si představoval, a že to po těch prvních třech nebo čtyřech RZ možná není úplně ztracené.
Co byl, naopak, nejtěžší moment celého závodu?
Vojta: Nejtěžší moment přišel na předposlední RZ, kde mi spadl řetěz z převodníku a já nemohl šlapat. Do cíle jsem tak musel dojet setrvačností a pumpováním na terénních vlnách. Od té chvíle se mi pocit, že by to mohlo klapnout, začal zase vzdalovat a nebyl jsem si jistý vůbec ničím.
Jakub: U mě to byly právě ty první stage. Časově ten závod probíhal vlastně celkem hladce, ale já jsem to v tu chvíli nevěděl. Jen jsem měl pocit, že jedu špatně. Takže největší soupeř byla chvílemi asi moje vlastní hlava.
Jakube, přece jen – není po letech závodění na klasice přechod na e-bike trochu jednodušší cesta?
Jakub: Svým způsobem asi jo, haha. Ale vzhledem k tomu, že tomu poslední tři roky už nedávám tolik a jezdím hlavně ve chvíli, kdy mám čas, mi to přijde jako přirozený vývoj. Rodina, práce a všechno kolem znamenají, že toho času prostě není tolik. Navíc jsem se na Morávce docela zasmál tomu, jaká „výhoda“ ten e-bike nakonec byla. Bylo tam poměrně dost šlapavých RZ a motor pomáhá jen do 25 km/h, takže jsem si je stejně celé odšlapal bez jeho pomoci. Ve finále jsem se chvílemi proklínal, že s sebou tahám těžké kolo, které mi zrovna vůbec nepomáhá. Nahoru ti samozřejmě e-bike pomůže, ale dolů jsem ten benefit na tomhle závodě úplně necítil. A nohy mě druhý den bolely úplně stejně.
Znamená mistrovský titul na e-biku, že analog teď pověsíš na hřebík?
Jakub: Vůbec ne. Letos jsem to kombinoval a nebyl jsem vyhraněný stylem full-time enduro, bio nebo e-bike. Jezdil jsem prostě podle toho, na co jsem měl zrovna chuť. Nemám pocit, že bych si teď řekl: analog jde na hřebík a odteď už jen e-bike. Pořád mě baví jezdit na kole a ve výsledku je mi skoro jedno, jestli zrovna sedím na klasice, nebo na e-biku. Pro mě osobně je největší boj v tom, že v hlavě jsi pořád závodník, ale fyzicky už tolik ne. Na analogu se pak často někde úplně utavím, protože hlava chce, ale fyzička už na to není. E-bike mě v tomhle příjemně drží zkrátka. Fun factor při jízdě dolů je pořád vysoký a nahoru si prostě trochu pomůžu motorem.
Jak jste titul oslavili? Byla to party, nebo spíš totální KO po závodě?
Vojta: Oslavy byly spíš poklidné. Pár nejbližších zůstalo ještě noc po závodě, zašli jsme na pivo, popovídali a zasmáli se. Je ale pravda, že na nějaké divoké oslavy už moc energie nezbylo.
Jakub: U mě taky spíš odpočinek. V pondělí ráno mě probudila svalovka po celém těle, takže žádná extra party se nekonala. Spíš dobrý pocit, že se mi to povedlo.
Tituly jsou doma. Co vás čeká dál?
Vojta: Teď mě čeká pár týdnů doma, což znamená návrat do tréninkového režimu. V půlce října mám totiž ještě jeden obrovský focus – mistrovství světa ve Finale Ligure.
Jakub: Já mám ještě rozehraný seriál Blinduro, kde jsem letos jezdil víceméně na e-biku, takže tam bych chtěl dát ještě jeden závod. Pak je tu poslední závod České Enduro Série na Kraličáku, ale tam se asi rozhodnu až podle počasí. Letos jsem si závody vybíral spíš podle toho, které mi byly sympatické, než že bych chtěl objet celý seriál. Třeba dva týdny před mistrovstvím jsem jel na Špičáku na klasickém kole a skončil druhý. Takže je klidně možné, že příště zase skočím na analog. Rozhoduju se spíš podle aktuálního pocitu.
Dva mistrovské rukávy doma a jeden hodně povedený víkend na Morávce. Congrats, boys!
Vojta s Jakubem rozhodně nebyli jediní z HF crew, kdo tam nechal výraznou stopu.
Adéla Kokešová zajela nejrychlejší čas ženského závodu České Enduro Série. Kvůli svému věku ale podle pravidel mistrovství ČR nemohla být klasifikována v elitní kategorii, a tedy ani získat mistrovský titul. Jinými slovy: byla nejrychlejší ze všech žen na trati, ale na mistrovský dres si kvůli pravidlům bude muset ještě počkat.
Podobný paradox zažil Šimon Kokeš, který skončil druhý mezi juniory, ale ani on kvůli svému věku nemohl být klasifikován v rámci MČR.
Skvělý výsledek zajela také Nela Viktorová, podporovaná přes našeho partnera MojeKolo.cz. V ženském závodě skončila druhá a vzhledem k tomu, že Adéla nemohla být do MČR klasifikována, odvezla si mistrovský titul.
A na závěr jeden pěkný HF crossover. Na Morávce se objevil také bývalý Horsefeathers snowboard rider Honza Zajíc. Snowboard sice vyměnil za dvě kola, cit pro rychlost mu ale očividně zůstal – ve své kategorii si dojel pro druhé místo.
